Pravidla spolubydlení

Za těch osm let v Ústí, kdy jsem vystřídala bezpočet bytů a spolubydlících, jsem se setkala s ledasčím – s bulimičkou, která pravidelně zvracela za tenkou umakartovou stěnou, zatímco jsem si na pánvi smažila oběd, totálně netolerantní lesbičky, jejichž chrápající a chrochtající mops mi několikrát nechal voňavé překvapení přímo před postelí, či páreček italského ražení, při jejichž hádkách se prokopávaly dveře a podobně.
Všechny zážitky jsem vždy brala s humorem, protože mám tak alespoň bezpočet historek k vyprávění, a kdy jindy si má člověk odžít šílené období než na vysoké?

A co si budeme povídat, ideální spolubydlící nebudu ani já sama… Vstávám brzy ráno a čím tišší se snažím být, tím větší je pravděpodobnost, že mi vyklouzne sluchátko sprchy a třískne o vanu, průvan za mnou práskne dveřmi a lovení kastrůlku z kredence rovná se téměř vždy lavinovému nebezpečí. Nehledě na škrábání ovesné kaše ze dna hrnce, když si náhodou myslím, že se nestihne připálit za tu chvilku než si vyčistím zuby! Strašně nerada chodím s odpadky a na vytírání podlahy se psychicky připravuji i několik týdnů…
Ale časem už prostě víte, že bez kompromisu to nepůjde a ve svinčíku už zkrátka nedokážete fungovat.

(…pověstná poslední kapka)

Příchod svých současných spolubydlících jsem tedy oproti předchozím rokům očekávala mnohem lépe připravená a podělím se s vámi o pár tipů.

Nedávno na mě kdesi na fesjbůku vykoukly tyhle stránky, které si kladou za cíl šířit osvětu a tipy pro spolubydlení a pronájmy. Skvělý nápad! Sice tam ještě mají pár much, ale počin je to velmi užitečný. Třeba tahák nájemníka.

A zde už mé postřehy:

1) Velikost bytu a počet spolubydlících. Za sebe doporučuji nebydlet ve více jak čtyřech lidech. V adekvátně velkém bytě vás to bude pořád vycházet finančně lépe než na koleji a sami uvažte, jestli jste ochotni dát za nájem o pětistovku víc a mít klid, než být naskládaní v nějakém předimenzovaném bytě s tolika spolubydlícími, že nebudete mít šanci je ani pořádně poznat, natož nějak pohodlně kooperovat.

2) Smlouva a kauce. To jsou vždycky užitečné věci, které vám zajistí klidnější spaní. Ze zkušenosti ale vím, že mezi studenty to takhle moc nefunguje. V bytě s početnějším obyvatelstvem se vám lidi střídají jak na běžícím pásu, tuhle si holčina přivede milého, támhle se někdo bez varování odstěhuje a nabídne za sebe kamaráda… Udržet v takovém tempu krok a neustále přepisovat smlouvy s majitelem, který nemusí být pořád k dispozici, je někdy na hlavu. A co se týče kauce – pro spoustu studentů je téměř nemožné dát dokupy více než dva nájmy, takže budou vždycky spíš riskovat nájmy bez kauce. Navíc často vše probíhá na bázi blahosklonné důvěřivosti, kdy si nového člověka do bytu pustíte mnohem dříve, než s ním stihnete vybavit papírování okolo a třeba i zkasírovat předem první nájem.
Kauce vás může zachránit především v situacích, kdy vás vypeče spolubydlící, na jehož podílu na nájmu jste existenčně závislí, nebo si přivlastní nějaké vaše věci. Je ale nutné na toto myslet předem ve smlouvě v položce výpovědní lhůta a odpovědnost za škodu.
A pokud přeci jen s někým bydlíte “na hulváta”, mějte cennější věci pod zámkem a od všeho schované účtenky.

3) Zájemce o spolubydlení si prověřte. Projeďte jeho/její jméno Googlem a Facebookem, poptejte se známých. Pokud nic nenajdete, zkuste vygooglit jeho mailovku, už jsem takhle našla třeba pár lidí, kteří na Facebooku nevystupují pod svým skutečným jménem 🙂
Určitě byste se taky o sobě navzájem měli něco dozvědět. Početnější osazenstvo bytu si určitě musí ujasnit, kdo je noční a kdo denní tvor a kolik lidí ráno vstává v podobnou dobu, protože by mohl nastat nepříjemný boj o koupelnu.
Důležité je také si stanovit, kdo a jak často do bytu smí. Může se stát, že vám holčina řekne, že u ní občas přespí přítel a do několika týdnů ho tam budete mít prakticky nastěhovaného také.
Domluva ohledně domácích zvířat je také nasnadě. Nikdo nemá automaticky povinnost být tolerantní k volně pobíhajícím hlodavcům.

4) Společný úklid a prostředky na něj. Nejdůležitější je domluvit si frekvenci úklidu. Mou chybou bylo, že jsem sázela na to, že “úklid dle potřeby” je jasný pojem. Bohužel každý má míru toho, co je pro něj dostatečným pořádkem, někde jinde.
A někdo ji nemá vůbec, třeba moje poslední spolubydlící, která kolem sebe trousila odpadky pro mě absolutně nepochopitelným způsobem. Bydlení s takovým člověkem se pro mě stalo peklem – vytočila jsem se okamžite po vstoupení do předsíně a vlézt do každé další místnosti to jen umocňovalo. Všude se dočtete, že základem všeho je komunikace – něco se mi nelíbí, tak to prostě řeknu. Jenže v tomhle jsem si zažívala další peklo. Konečně jsem si přiznala, že jsem s asertivitou pěkně na štíru. Jakoukoliv výtku jsem si pracně připravovala, snažila se ji formulovat citlivě… K jejímu přednesení se statečně odhodlávala několik hodin, a i při jejím vyřčení cítila hroznou nervozitu, jak kdyby šlo o bůhvíco. Sama nechápu, proč se mi to děje, ale zřejmě mě ovládá nějaký druh strachu z nezvládnutí případných konfliktů. A také je mi proti srsti ponižovat druhé a věta “už jsem ti dvakrát říkala, že máš vyhazovat vlasy ze sítka” mi pro dospělou ženu prostě ponižující přijde, protože tam cítím ten dovětek “je to nechutný”, což má hodně blízko k “jsi nechutná”, i když v tom zřejmě můj, ehm, psychologický rozbor zachází zbytečně daleko…
Pokud nechci riskovat žaludeční vředy z nervů a jen si planně stěžovat nejbližším, tak jsem si musela říct dost, a že to už nikdy více nehodlám podstupovat a tu asertivitu musím nacvičit.
Teď u mě měsíc bydlí dvě nové holky, které na mě působí hrozně fajn, a i když je zatím vše v nejlepším pořádku, tak jsem se rozhodla preventivně provždy zamezit případným dohadům a sestavila manuál ohledně úklidu a režimu ve společném bytě…

Nejdříve je potřeba si stanovit, jak často se má uklízet (1x týdně), co všechno je ve společném úklidu zahrnuto (nezapomínejte na prach na poličkách, vnitřek mikrovlnky, botník atd.) a jaké prostředky jsou společné a jakým způsobem se dokupují.
Na společně užívané prostředky jako je dezinfekce, jar či toaletní papír by určitě měl existovat společný rozpočet – buď cenu každého produktu ihned rozpočítat, nebo si nějakým seznamem vyvěšeným třeba na ledničce hlídat, kdo kdy co koupil. Boj o jednu láhev Sava někomu může připadat směšný, ale pokud má někdo dlouhodobě pocit, že druhé sponzoruje, tak to spolubydlenecké vztahy příliš neutuží.
Společné nádobí / spotřebiče. Pokud některé věci užíváte společně, abyste se do kuchyně vůbec vešli – třeba velké hrnce, pekáče, topinkovače apod., tak je nutné mít dohodu, do kdy je uvést do použitelného stavu pro ostatní. Každý někdy nestíhá a je rád, když použitou věc zvládne odhodit do dřezu, kompromisem ale může být vyčistit danou věc třeba do druhého dne.
Sankce za neplnění dohodnutého. Můžete mít stokrát krásný a detalní rozpis služeb, ale když jedna strana úklid bojkotuje, nebo ho vykoná jen povrchně, aby se neřeklo, tak budete naštvaní úplně stejně. Spočítejte si, kolik času vám běžně úklid zabere a stanovte jeho “cenu” (např. 300 Kč). Pokud spolubydlící neuklidí, když je na řadě, tak nemusí, ale zaplatí vám za to, že to uděláte za něj. Bez dobré smlouvy je ale jakákoliv dohoda s problémovým člověkem marná…

A na závěr moje malá historická galerie. Ještě jeden byt, dva jiné kolejní pokojíčky a epizodické bydlení z Plzně tam chybí, ale i tak jsem si u toho slušně nostalgicky zavzpomínala 😀

Rok 2007 a můj nejdéle obývaný kolejní pokoj… Ten obraz s cyklistou už jsem stihla úplně zapomenout, docela by mě zajímalo, kde skončil 🙂 Byla jsem na něj fakt hrdá!