Stěhování graduje

Srpen došel na svůj konec a další konce se nezadržitelně blíží…
Ještě posledních pár dní v práci, ještě pár posledních nezabalených krámů v mém pokojíku a pak tradá – konec jedné životní etapy. Zatím to ještě dávám s klidem, ale nervózní jsem samozřejmě také. Nejsem moc typ na změny a na takovéhle radikální už vůbec ne.

Stěhování zpět do Aše a poté do Německa se již neblíží pomalými krůčky, ale už přechází do klusu…

Z nostalgie jsem si rychle nafotila pokojík, abych si ho mohla někdy v budoucnu připomenout… (A třeba jednou aktualizuji článek o svých minulých bytech!)

A takhle prázdně a smutně vypadala moje knihovna minulý týden… (Teď už v ní nejsou ani ty poslední bichle o nacismu :D)

Když jsem se na podzim pevně rozhodla změnit směr svého života a přesunout se na západ, stanovila jsem si v bodech postup. Stěhovala jsem se už tolikrát, že si přesně dovedu představit to šílené bláznění a hlavně to množství věcí, které se zdá, jakoby ho naházet do krabic bylo děsně easy, ale jen v případě, že krabic bude alespoň třicet. Nehledě na to, že teď už opravdu dlouho (skoro 4 roky) bydlím na jednom místě a množství mých věcí se za tu dobu alespoň zčtyřnásobilo (ha – přímou úměrou!).

Naši se nejvíc třásli na to, až jim zaskládám byt všemi svými knihami. K Járovi se totiž v tuto chvíli nevejdou. Podařilo se mi vytvořit si kompletní “katalog” ke své knihovničce a ta v tuto chvíli čítá asi 210 kusů. Když jsem se o tom zmínila před svou angličtinářkou, tak ta pokrčila rameny, že když se ona stěhovala z prvního bytu, tak jich s přítelem měli přes dva tisíce… No takže jsem v klidu! 🙂
Další pekelnou masou je všechno mé oblečení.
Jako na zavolanou si ke mě v posledních měsících našly cestu články o nejnovějším trendu v životním stylu – minimalismu. Třeba tenhle Anetčin článek je skvělý a některé tipy cením zlatem: třeba, že si máme uvědomit, že nepotřebujeme tolik pyžam nebo tepláků na doma (a já si uvědomila, že nepotřebuji ani šestero povlečení, protože bohatě stačí točit dvě!) a hlavně ta teorie o rozloučení se s upomínkovými předměty či nahromaděnými dárky.

Takhle vypadá předsíň celé léto každý týden – jen někdy je méně igelitek a více krabic:

A všechno vyložit u našich před domem, odtahat přes patro na půdu a tam šíbovat s už tak zaplněným prostorem. Příště udělám fotku, jaký báječný tetrys jsem vytvořila ve skříni ze všech knih a těch už není jen dvě stě – naši totiž zrušili i dětskou knihovničku, co jsme měly se ségrou v pokojíku plus jsem se nedokázala rozloučit se svými středoškolskými sešity a učebnicemi. A nejen se svými, protože ségra doma nechala spoustu pokladů jako ekonomie, zbožíznalství a tak dále, a to si všechno chci jednou přečíst…! 

Na knihy totiž v mém světě žádné minimalistické pravidlo neexistuje. Těch můžu mít kvanta!

Ale nad ostatními věcmi bych se měla zamyslet! Právě teď mám ideální čas se s co největším množstvím věcí rozloučit. Už loni jsem třeba třídila svou sbírku bot a snažila se ty ochozené vyhodit. Letos to ale chce vzít ještě více do hloubky. To, že bota není zničená, neznamená, že si zaslouží být v mém botníku. Mám plno bot pocházejících z neuvážených koupí a prostě si je na nohu zřejmě už nikdy nevezmu, maximálně v nějakém záchvatu výčitek svědomí, kdy následně začnu litovat  po ujití první stovky metrů.
Začala jsem vyhozením kozaček. Nestály málo a v souhrnu jsem je nenosila déle než měsíc, což je opravdu smutné. Tady jsem jásala nad jejich koupí. Po pár dnech se jim začala olupovat “náplast”, kterou jsem tam absoutně nepochopila, a po pár týdnech se jim probořila klenba. Chodit se v nich dá, ale cítíte, jak v nich šmajdáte. Takové boty fakt nepotřebuju. Nehledě na to, že letošní zimu jsem si je obula jednou a zážitek to byl tak příjemný, že chápete, proč jsem ho nezopakovala.
Jako další letěla jedna moje stará zimní bunda. Zažila toho se mnou opravdu hodně, na zimní výlety byla ještě dobrá, i když už notně ušuntělá a s rozškubanými kapsami. Nechávala jsem si ji pro případy “co když budu muset na nějaký sportovnější zimní výlet.” Letos jsem ji nepotřebovala, takže to zřejmě lze zvládnout i bez ní.
A pak letělo první z řady triček. Samo o sobě se mi tak hrozně oprané a zdeformované nezdálo, ale zrovna to tak přišlo, že jsem si ho oblékla pod elegantní sako a s ním to praštilo do očí. Znamenalo to první vlaštovku, protože takovýchhle triček se z mé skříně potřebuje proletět do koše dalších dvacet!

Docela se na to ale těším, protože takové třídění věcí bude mít určitě terapeutické účinky!

Poděl se o článek na Facebooku