Zašité strachy

Můj život je v poslední době totálně šílený.
A není to jen kombinace faktorů: práce + dítě + oprava domu. Kdyby byla psychika a vztahy kolem v rovnováze a pohodě, nemohla bych si přát hezčí období.

Jenže ono není.

Dosud jsem se o tom prakticky nezmínila, z tohoto blogu už dávno není můj deníček, naopak články tu jsou spíše jak z nějakého online rádce. Přitom já žádný kvalifikovaný rádce nejsem, jen sdílím věci, na které jsem si přišla.

Dlouho jsem doufala, že se věci kolem mě srovnají a usadí nějak samovolně přirozeným vývojem. Jenže se tak nestalo, naopak došlo k nepříjemným gradacím a došlo střídavě k vážným ohrožením jak mého vlastního manželství, tak vztahům s mými rodiči.

Všechny fotky k tomuto textu jsou ilustrativní bez hlubší souvislosti, mají jen jedno společné a to MĚ. :))

Trvá to již tak dlouho, že jsem se naučila navenek dost kličkovat. Jelikož jsem hodně sdílná, neměla jsem problém sem tam něco svěřit kamarádkám, ale vzhledem k tomu, že jsem se kontaktu s vnějším světem cíleně vyhýbala, nebylo to moc často a zároveň jsem každé z nich svěřila jinou část. I tak z toho některé byly v rozpacích, co si myslet. A to toho věděly tak málo.

Teď už to není jen v mých rukách, začala jsem navštěvovat psychoterapeutku a psychologa.

A protože se cítím být duší hlavně spisovatel, okamžitě jsem v tom vycítila jedinečnou příležitost získat významné téma, o které se mohu dělit. Sdílením svého příběhu bych si nejen chtěla ulevit, ale pomoci i dalším podobně postiženým, protože jsem po dlouhých hodinách studování jiných příběhů zjistila, že to co se mi děje, není až tak vzácné, je ale trochu horší to správně rozpoznat.
Když k tomu poznání však dojde, je možné na tom začít pracovat a udělat život svůj a svých blízkých o něco lepším.

Troufám si říct, že je to asi tak měsíc a půl, co ke mně konečně přišlo nějaké poznání, že můj život má spoustu trhlin a že ho takhle dál žít nechci.

Mým letitým koučem a psychologem v jedné osobě byl můj muž. Ten už toho má za svůj život odžito mnohem více než já, i když má přede mnou náskok jen čtyři roky. Prošel si podobnými duševními stavy jako, jenže on je narozdíl ode mě muž činu, takže jakmile si nějaký vnitřní problém uvědomil, začal ho řešit. 
Není to ale ani trochu jednoduché, protože jsme si prošli stovkami hodin diskuzí, kdy jsem se vzpouzela, vztekala, brečela, odmítala, obviňovala a vždy to končilo tím, že mé vyčerpané ego uznalo, že dělám spousty chyb a že by bylo záhodno je napravit. A že není tragédie v tom, že dělám nějaké chyby, ale že je dělám opakovaně. A opakovaně neznamená třikrát či pětkrát. Ale třeba padesátkrát.
Jenže nikdy se výrazně nic nezměnilo. A už to tak nejde praktikovat, protože Járu to vyčerpalo víc než mě a jeden člověk nemůže dlouhodobě převzít zodpovědnost za dva životy.
Takže nyní máme psychoterapeutku, ke které chodíme spolu, a já ještě svého psychologa. Když to teď odlehčím – jsme vlastně super moderní pár!

Rozhodnutí vydat se k odborníkům nepřišlo jen tak. Donutila mě k tomu situace před tím měsícem a půl, kdy náš vztah vybouchl takovým způsobem, že od té doby jako kdyby se v mém životě všechno rozsypalo a začalo stavět znovu. Což by samo o sobě mělo být skvělé a já toho měla maximálně využít. Ale můj osud má zřejmě nějaký zvrácený smysl pro humor a začal mi do cesty házet klády, které mě zdržují, odvádějí myšlenky pryč, a tak celkově stresují. (A nechci to jen nějak nakousávat a nechat to vyšumět, ty věci jsou vážně vážné a brzy se je dozvíte, jen na to teď není prostor a vytáhnu je brzy separé.)
Ale i těmhle kládám jsem se rozhodla věnovat pozornost a je to tak dva dny, co jsem si je vyložila jako nabádání ke zpomalení. 
Ženu se totiž každým dnem střemhlav a přitom po mě zůstává jen chaos a spoušť. Počínaje mou kuchyňskou linkou. Ta je vůbec sama o sobě výživným materiálem pro celou psychologickou studii.

Mám se sebou čtyři základní problémy:

– Nafrněné ego, které bojkotuje vše, co mu připadá pod jeho úroveň. A tím bojkotem je myšleno třeba extrémní zapomínání, nedůslednost, prokrastinace a celkově brutální selekce informací, kterou pustí do mého mozku.

– Zasunutá traumata a vzorce z dětství, které mi brání žít, tak jak chci, protože jsou ve mně tak silně zakořené, že cokoliv udělám či prohlásím jim navzdory, zní naprosto neuvěřitelně a nepřesvědčivě.

– Strach. Ale ne ten ze tmy, neznáma nebo živelných katastrof. Já mám třeba strach něco říct nahlas, něco odmítnout, telefonovat, něco nového zkusit nebo změnit. Potíž je v tom, že ten strach je často skrytý a rozkryju ho, až když začnu rozebírat danou situaci a k tomu se sama od sebe donutím málokdy. Ale když už, tak nestačím zírat, kde všude na mě číhá. 

– Lžu si, což je asi ten největší problém a hodně ovlivňuje všechny ty předešlé body.

Někdy se kolem mě ději tak brutální náhody, že snad ani náhodami být nemohou. Třeba že ke mně v krátkém časovém úseku přichází z různých zdrojů jedno téma, jako kdyby mě pronásledovalo a já si díky tomu něco uvědomila. 

Na záchodě si otevřu časopis a čekám pohodové čtení o jarních kabátech, maximálně nějaké tisícté doporučení ohledně sexu a zdravé výživy. A bum, tam článek o halucinogenní žábě a jaké to je vykouřit její jed a co se pak s člověkem může stát. Jen čtení toho článku mi pomohlo si uvědomit, jaké jsou ty reálné věci, kterých se bojím. Už tolikrát jsem si říkala, že pokud se neumím sama rýpat ve svém nitru, popsat svoje pocity, že bych mohla využít něco, co to zvládne za mě – hypnózu například. Jenže jsem dostala strach i z ní. Co když před terapeutem řeknu něco šíleného, co ve mně opravdu je schované? Třeba že vlastně necítím žádnou lásku, ani empatii, že mě kolem všechno skrytě vytáčí, že nenávidím své okolí, svoji práci, že jsem někde, kde vůbec být nechci, a tak dále. Stejně tak jsem zavrhla věštbu nebo vykládání karet. Co když se dozvím, že si totálně lžu v celém svém životě a jediným východiskem je sbalit kufr a sama se někam odstěhovat, protože můj partner se ke mně nehodí a všichni kolem mě ze mě trpí?

No a jed ze žáby do toho zapadá stejně, jen s tím rozdílem, že z věštby nebo hypnózy člověk ještě odejde po svých a vše si v nejhorším případě může nechat pro sebe. Ale to, co se s člověkem stane po žábě, už by jen tak zamaskovat nešlo. Každý by to na mě viděl, případně bych neovládala své emoce a všechno to na okolí vyblila. 

Jen několik málo dní na to publikovala moje dávná kamarádka Verča (mimochodem, všechny její počiny poslední dobou opravdu hltám a považuju ji za velmi inspirativního člověka, který hodně pomáhá kolem sebe.) článek na totéž téma a hlavně podrobně popsala svou zkušenost. (O Veronice se chystám ještě psát podrobněji, protože mi její cesta momentálně šíleně pomáhá.)

A já vím, že na něco takového nejsem připravená.

Přes řadu výtek od nejbližších i díky sledování inspirativních jedinců jsem se dopracovala k následujícímu zjištění:
Nic nedělám s opravdovým zápalem. Jak rychle se nadchnu, tak rychle vychladnu.
Na ničem mi ve skutečnosti nezáleží, což mi připadá jako opačný extrém proti situaci před několika lety, kdy jsem byla přesvědčená o tom, že jsem třeba velmi materiálně fixovaná. O věci jde ale až v poslední řadě.
Nic v mém životě není tak důležité, abych kvůli tomu ráno s nadšením vyskočila z postele. 
Působím jako člověk, co se zajímá o vše možné, ale zájem je jen povrchní, protože ve chvíli, kdy něčemu nerozumím, nebo bych se tím měla zabývat delší dobu, tak to utlumím.
Činnosti, které dělám a vím, že je dělat umím nebo udělat určitě zvládnu, začnu vzápětí zpochybňovat a nevěřit v ně.

Jára mi jednou řekl, že má pocit, že to způsobuje můj zarytý ateismus. Že to, že nevěřím v nic, je u mě absolutní fakt, a hrozně mi to komplikuje život. Protože kdo v nic nevěří, také nic nechce.

Psycholog mi řekl, že musím zapracovat na svém sebevědomí.

Když jsem tuhle převatnou myšlenku řekla mamce, tak mi na to odvětila, že to by mi všichni kolem řekli i bez něj. Ale když je to tak jasné, proč to dosud nikdo neudělal..?

Už dříve jsem narazila na to, že kámen úrazu se může skrývat v tom, že nemám postavený hodnotový systém. 
Ano, člověk si snadno řekne – moje hodnoty jsou jasné – na prvním místě bude moje rodina, moji nejbližší, pak něco o tom, že nelžu a nekradu, a konče třeba tím, že chci hlavně dělat, co mě baví a to je pro mě důležitější než vyšší plat.
Jenže tohle mi nestačí. A že už ten první bod mi dělá potíže. Snáz se to řekne, ale hůř udělá, když vás neustále někdo upomíná, že jste něco slíbili a nedodrželi.

Pracuju… ale vlastně se nikdy nepředřu. Prokrastinuju první ligu!

Když bych si měla stanovit nějaké motto svého minulého života, pravděpodobně by znělo: Slibem nezarmoutíš.

Také je zajímavé, jak odlišně vás může vnímat okolí, i vy sami, a jak jiná může být skutečnost. 
Jedna moje dobrá kamarádka mi celkem hezky popsala, že se domnívá, že jsem poslední dobou silně nešťastná, že dříve jsem bývala tak usměvavá a nadšená, a že to není jen tak. 
To samé si myslí třeba moje máma.
Jenže když udělám důkladnou bilanci, tak zjistím, že všechna ta pozitiva z mé minulosti byla falešná. 
A nebylo to tak, že bych se přetvařovala a hrála si na to, že jsem někdo jiný.
Já si lhala nevědomě a šlo mi to tak dobře, že jsem hravě přesvědčila své okolí i samu sebe a s tím bych si více méně spokojeně žila klidně další léta, nebýt mého muže, který mě začal na způsob mého uvažování upozorňovat. Ze začátku to dělal jemně a trpělivě, ale po těch pěti letech, co jsme spolu, už je se svými silami u konce a moji nejbližší ho povětšinou proklínají, protože mu nerozumí a nechápou, s čím to měl a má takový problém. Mají pocit, že to on zveličil moje neodstatky a chyby a snaží se mě měnit k obrazu svému.
Jenže on mi pomohl otevřít oči a to, co jsem spatřila, zkrátka bolelo a leccos ještě bolí, a proto vypadá navenek jako psychický tyran. Jenže ono primárně tolik nebolí to, že mi řekl hodně nepříjemné věci. To mohl udělat kdokoliv, jenže cizím lidem jste buřt, proto se to jinde nedozvíte, kort když jste pořádně zabednění a nejdřív se do vás musí složitě vyvrtat dírka, aby něco proniklo dovnitř. Horší je to, když pochopíte, že ty nepříjemné věci jsou vážně pravda. A to trvá, protože ego odmítá, okolí tomu také nechce uvěřit, protože o vás má nějaký vlastní obrázek a raději se ptá, jestli si náhodou teď nelžete a nenecháváte se balamutit.
A já se v tom také topila, schraňovala důkazy – nejprve pro svou nevinu, potom vinu a teprve, když jsem padla na zem a musela se definitivně rozhodnout, čemu budu věřit a čeho se držet, tak teprve potom jsem se mohla zvednout a začít hledat cestu ven.

Už se tedy stalo, nyní jsem jinde a ten “stav před” už nejde vrátit, už bych to ani nechtěla. A teď se s tím musím vyrovnat. Vystavět onen chybějící hodnotový systém, najít svoje místo ve světě, říkat, co si skutečně myslím, a znovuobjevit svoji hodnotu.
Ta se mi totiž otřásla v základech, protože stála na lžích o mě samé.

Můj psycholog mi dal domácí úkol: sepsat si seznam všechno, čeho si na sobě cením. Před pár lety bych z fleku sepsala telefonní seznam. Na tom seznamu by nechyběly všechny ty společností domněle ceněné komodity typu vysokoškolský titul, ideální rodinné zázemí a podpora, znalosti a schopnosti, píle a nadšení – vše pěkně našroubované na příklady, které se mi zrovna hodily do krámu.
Teď jsem ten nový seznam patlala několik týdnů a vylezla mi z něj nová myšlenka: že vlastně potřebuji začít něco pořádného dělat, abych se jednou (a nebylo to až za deset let) mohla otočit a říct, že na tomto mám skutečnou zásluhu a jsem za to na sebe hrdá. A nemám přitom na mysli žádné megalomanské skutky a kariéru. Měly by to být i drobnosti, hlavně aby to prospívalo i někomu nebo něčemu dalšímu kromě mě.

Jestli jste dočetli až sem, tak moc děkuji, že jsem se vám mohla vypovídat a vy mě bez přerušení vyslechli 🙂
Doufám, že ze mě nyní nejste zklamaní nebo rozčarovaní. Dříve bych udělala vše proto, abych ve vás tyto pocity nevyvolala, protože patří mezi příklady strachů, které mě ovládaly a bránily mi se více otevřít. Ve chvíli, kdy jsem si prošla tou zásadní změnou, jsem zjistila, že jsou pryč, protože najednou vám to všechno narovinu říct můžu, protože už necítím stud za to, že jsem něco nezvládla a nemám potřebu to maskovat.
Dřív jsem se třeba hodně styděla za to, že kdesi v sobě mám i negativní emoce typu zášť nebo závist, a snažila se ze všech sil je potlačovat a nedat najevo ze strachu, že mě okolí nebude mít rádo. Přitom jsou normální a přiznat je nahlas je velmi úlevné, navíc se pak člověk pustí do jejich rozboru a často zjistí, že stály na něčem, co máme moc změnit. Ale to už zabředávám jinam.

Pokud vás zajímá, jak to se mnou půjde dál, ráda o tom budu dál psát. 
Příští článek bude o tom ztraceném sebevědomí.

Pokud se někdo z vás v mých slovech a zážitcích někde najde, moc ráda si s vámi popovídám, i soukromě po e-mailu nebo Facebooku.

Chci, aby můj syn měl skvělou a spokojenou mámu!

Mějte se zatím krásně!

Poděl se o článek na Facebooku