Porod a šestinedělí // Birth story and puerperium

Jaroušek je na světě čtyři měsíce a nedávno se nás u kamarádky sešla taková pěkná skupinka – šest matek-učitelek. Ač už jsem si myslela, že jsem tlachů o porodech zažila tolik, že další snad pro zachování funkčního uvažování není žádoucí, tak jsem se bavila, poučila i soucítila…

Zároveň jsem zavzpomínala i na svůj porod.

Doma jsem pak říkala muži, že o něm jdu psát, a on se smál, jestli vůbec mám CO psát – vždyť vše bylo tak bezproblémové a rychlé!

Trochu jako kdybyste přelétli shrnutí v učebnici biologie.

Ale díky holkám se mi ověřilo, že není radno podceňovat sílu našich přání.

Chtěla jsem bezproblémové těhotenství, snadný rychlý porod a hodné miminko, co v noci krásně spí… Tradá!

Holky kolem mě to všechny takhle snadné neměly a některé přiznaly, že tomu možná přispěly jejich myšlenky v těhotenství, případně přenesené zkušenosti z domova – například ty, co měly o hodně let mladšího sourozence, si živě pamatovaly na opakovaný noční pláč, kdy nespal celý dům. Rovnou se tak připravily na to, že se i se svými dětmi příliš nevyspí. A budit se 5-7krát za noc byla častá zkušenost. Já se svými dvěma kojeními můžu být šťastná jak blecha.

Koho můj porod ani v nejmenším nezajímá (i já jsem si to u některých dalších blogerek přečetla s chutí a jindy jiné rázně přeskočila a nic osobního v tom nebylo :D), tak rovnou radím přeskočit a počkat na jiné články. Mamablog tu hodlám pěstovat z toho nižšího procenta 🙂

čtvrtek 4. 10. 2018

Kontrola na gynekologii, ještě mě měla čekat jedna a až poté nástup “na pásy” do nemocnice. Ale už ten den mě pan doktor varoval, že porod může do týdne přijít, protože děložní čípek už je velmi krátký.

Moje reakce? “No jo, to určitě.”

sobota 6. 10.

Do termínu porodu zbývalo ještě něco přes dva týdny a ten den se nedělo nic zvláštního, dokonce jsem odpoledne ještě stěhovala do vily velké plastové boxy plné pracovního oblečení. Den předtím jsme byly s kamarádkou nakupovat na dětské burze v Selbu…

Do postele jsme šli s mužem ten den dost po půlnoci a já nemohla usnout a postěžovala jsem si, že mě prcek v břiše zlobí víc než obvykle a nemůžu si nijak ulevit – ani polohování na kojícím polštáři nijak nezabíralo. Najednou mi připadalo, že mě dítě nějak silněji šťouchlo nožičkou a ze mě se uvolnilo trochu tekutiny. Pojistila jsem se porodnickou vložkou a dokonce ji musela během pár desítek minut měnit. Ale na odchod plodové vody mi to připadalo ještě málo. 

Nicméně mi po nějaké době došlo, že se tatáž bolest stále vrací a vzápětí ustupuje, a že ty intervaly jsou nějak podezřele stabilní. Hned, jak jsem to řekla Járovi, tak už tušil, která bije, a nařídil mi sledovat čas.

Mezi každým stahem byla prodleva čtyři minuty.

Zároveň mě trápil hlad, protože jsem si zrovna ten večer dala velmi směšnou večeři. Takže mi Jára přichystal svačinu, to bylo kolem půl druhé ráno, seděli jsme spolu v kuchyni u stolu a řešili, jestli máme ještě na něco čekat, nebo jet rovnou do porodnice. To už se interval snížil na dvě minuty.

Jára zavelel k odjezdu a já se honem snažila do připraveného kufříku do porodnice přidat ještě pár věcí. Měla jsem ho halabala pobalený asi tak týden, ale shodou náhod jsem teprve ten den dala do kupy veškerou dokumentaci a měla ji položenou na stole.

Sestra na příjmu si byla celkem jistá, že opravdu rodím a mě to pořád připadalo neuvěřitelné. Byla jsem přesvědčená, že je celý výjezd planý a že nás pošlou hezky rychle zase domů. Taky jsme dostali vynadáno, že kufřík s věcmi nemáme rovnou s sebou. Nechali jsme ho v autě co kdyby byla návštěva nemocnice zbytečná – a později jsem z příběhů slyšela, že nejsme první.

Vyplnění veškerých formulářů, kdy jsem už ležela na lehátku, převlečená v erární noční košili a napojená na monitoru, sestře trvalo snad sto let.

Potom přišel doktor – usměvavý Afričan “černý jak bota, jen ty zuby na něm svítily” (oblíbený výraz mojí mamky) – strčil do mě ruku a potvrdil, že vážně rodím.

Jára se mezitím převlékl do slušivé modré soupravy a nechali nás spolu na pokoji sousedícím s porodním sálem. Tam měla zrovna jiná paní za sebou svůj třetí porod a jak jsem se od ní dozvěděla – úžasně rychlý – svou holčičku porodila za dvě hodiny.

Naše prognóza byla, že to může trvat třeba ještě další tři hodiny.

Chvíli jsem hopsala na míči, dala si sprchu, chvíli ležela a pak začaly být stahy mnohem bolestivější – tak, že jsem se pokaždé svíjela. Sestra mě slyšela a vyzvala nás, ať už tedy jdeme na porodní sál.

Tam jsme vtipkovali, že porodnická koza vypadá jako nějaký přístroj ve fitku. To jsem ještě netušila, že na něm budu tak cvičit, že to vlastně bude naprosto trefné. Tak šíleně jsem se zapírala rukama za její madla, že jsem měla ještě další dva dny namožené ruce a ramena.

Všichni tam na mě byli až neuvěřitelně hodní (o Chebu se totiž vypráví hrozný historky) a sestra i doktor mě pořád chválili, ale to se dalo vysvětlit tím, že jsem nic extra nevyžadovala a nehysterčila. Byla jsem jejich přístupem celkově mile překvapená (porodní plán jsem samozřejmě neměla, protože jsem přeci měla dost času!). Přeci jen příjmy uprostřed noci asi nikde nemilují…

Teď se možná někoho dotknu, ale asi právě sem se mi hodí odbočka o “přirozených porodech”. V uvozovkách je to schválně, protože zřejmě každá normální žena si takový porod přeje, zkrátka zatlačit a bez jakékoliv medikace či použití hrubé síly porodit své dítě.

Dneska je to ale velký trend a téma a ženy si přejí rodit doma, v bazénku, mít k ruce pouze dulu, kolem sebe svou rodinu, nenastřihávat, nemedikovat, polohovat se dle nálady, provést bonding, nechat dotepat pupečník, neodnášet dítě, neumývat ho, neodnášet placentu a tak dále.

Nemocnice v Chebu je celkem vyhlášená tím, že tyto přirozené porody nabízí jako nadstandardní službu (a taky za nemalé peníze). Jenže některé místní zdravotní sestry jsou z toho zoufalé, protože rizika jsou obrovská – veřejnost se těžko dozví statistiku, kolik dětí se při porodu málem udusilo jen proto, aby šlo všechno co nejvíc přirozeně bez lékařského zásahu – a tedy se zbytečně nebezpečnými průtahy. 

Docela čerstvě teď odvolali vrchní sestru, která se o tyto přirozené porody nejvíce zasloužila, což samozřejmě její fanynky považují za nespravedlnost.

Toto téma jsme doma diskutovali celé mé těhotenství. Moje mamka je zdravotní sestra a i když v nemocnici nepracuje, má tam řadu svých bývalých kolegyň a kamarádek.

Odtud také vane zdroj mých informací.

Právě mamky blízká kamarádka měla strach, aby mě na “přirozený” porod také nelanařili, protože vysokoškolačky, které často mají hodně nastudovaných informací a největší nároky, si vybírají přednostně.

Na žádné extra “přirozenosti” jsem netrvala (ty uvozovky jsou sakra důležité, protože jinak to zní šíleně – jako kdybych snad přirozený porod nechtěla!) – odsouhlasila jsem vše, co by porodník mohl udělat v případě problémů, a přála si jediné – ať je dítě co nejdříve venku a já už se se zbytkem musím nějak poprat.

Nakonec to vůbec nebylo nutné, protože si tam nikdo svévolně nedělal, co chtěl. Před každým krokem mi řekli, co se bude dít, a jestli chci tohle a souhlasím s tutím. Neptali se, jestli nemám něco v žaludku (chleba se salámem), a klystýr mi ani nenavrhli (a toho jediného jsem trochu litovala, protože přeci jenom sebeúcta ohledně některých fyziologických mechanizmů trochu funguje.)

Nemám jedinou výtku.

A když mi sestra pochválila váhu, dmula jsem se pýchou – měla jsem navrch jen deset kilo, což s mým celoživotním bojem s kily navíc beru jako zázrak. A taky jsem si říkala, že holčina, co přibere dvacet, musí na té porodnické koze dost trpět, nehledě na to, jak má celý porod fyzicky zvládnout a udýchat…

Dovolila jsem si tam hodit i vtípek na konto své placenty – nabídli mi si ji prohlédnout, což jsem ze zvědavosti uvítala, a dodala jsem, že do ledničky mi ji na později ukládat nemusejí.

Jára byl celou dobu se mnou, mohl si cokoliv fotit, pomáhal mi tlačit, přestřihl pupeční šňůru, bondingu jsme si užili do sytosti a pak byl se sestrou miminko zvážit a změřit.

Malý se narodil ve čtvrt na šest ráno 7. října.

Rodičům a sourozencům jsme zavolali až v půl osmé. 

Už v klídku na pokoji…

Samotný porod samozřejmě až tak úžasný nebyl, to by mi asi ani nikdo nevěřil, zkrátka největší bolest, jakou jsem dosud zažila, to byla (ale já jich ani za život moc nezažila). Trvalo to sice asi jen 20 minut, ale mohlo to být mnohem rychleji, kdybych správně tlačila (ne do hlavy!). Na porod jsem se totiž nijak nepřipravovala, takže jsem neměla moc tušení, jak se to dělá! 😀 Pomáhalo mi ale hodně vědomí, že musím malého dostat co nejdřív ven, ať se nepřidusí, takže jsem si nedovolila se šetřit. A nebylo třeba mě ani nastřihávat, ani šít, za což jsem moc šťastná (a kéž by to tak bylo u dalších dětí, co plánujeme :D)

Šestinedělí

Domů nás propustili po pěti dnech, ale bylo to tak-tak, protože jsem měla málo mléka a Jaroušek ubýval, takže nás ještě čekaly kontroly a asi dva dny jsme přikrmovali stříkačkou. Zároveň to znamenalo Jarouše vážit před a po každém kojení, abychom viděli množství vypitého mléka. Naštěstí jsem se vzápětí rozkojila.

Prvních pár dní jsem s miminem byla hrozně neohrabaná a držela ho opravdu podivně, v tomhle ohledu mě měl Jára co učit 🙂 Ale to se rychle srovnalo. Prcek je moc hodný, vzteká se jenom když má prdy (ale to je tedy super často!), jinak ale krásně spí, občas mi dopřeje v noci i čtyři hodiny spánku v kuse 🙂 Ve dvou měsících se začal konečně usmívat a grglat si, takže jsme z něj na větvi.

A mění se nám před očima. Po narození a první měsíc byl komplet do naší rodiny – viděla jsem v něm sebe, moji mamku, babi i synovce Adámka. Druhý měsíc byl zase celý Jarda… A teď mám pocit, že jednou má moje oči a jindy Járovo.

Před porodem jsem prohlašovala, že se budu snažit pracovat i s dítětem, že nevidím důvod, proč by to nešlo. A zatím se mi to daří. Jsem sice v takovém rozjetém kolotoči – dva dny v týdnu pomáhám v mužově firmě, přes ni jsem se začala trochu věnovat správě sociálních sítí, což byl už dlouho můj sen, a od konce prosince už jsem párkrát byla v práci v Německu. Dvakrát jsem si prcka vzala s sebou a bylo to fajn, protože tehdy ještě hodně spal. Teď už si na to netroufnu, a tak od nového roku Jaroušek zůstává jednou týdně doma s tátou a dostává z láhve odstříkané mléko. Ač mě moje máma neustále straší, že takhle malé miminko chce hlavně mámu a trpí bez ní, tak to spolu zvládají úplně krásně a malý vůbec nepostřehne, že jsem pryč. Některé kamarádky mi říkaly, že jakmile dítě “ochutná flašku”, tak už nebude chtít pít z prsa. Tam si myslím, že Jarouš také žádný rozdíl nezachytil – hlavně že něco teče!

Taky jsem dostávala moudra typu “budete se muset dítěti přizpůsobit, jinak to nejde”. Možná mě některé z vás zkušenějších matek vysmějete za naivitu, ale bereme to s mužem především jako výzvu.

Samozřejmě nic neberu jako dané a když se věci budou vyvíjet jinak, nebudu to lámat – teď jsem takhle spokojená a mám pocit, že kromě time managementu vše důležité zvládám. Nevyčítám si, když ve volném dni nic užitečného neudělám. Spíš je mi to trochu líto, protože ten čas letí jak splašený a nevrátí se mi.

Pod jedním z minulých příspěvků mi přistál komentář od Báry: “Achjo, zase další supermatka.”

O tom se musím zmínit.

To vážně nejsem, zmatkář jsem stále stejný a bot sekám stále dost. Ale nechci si ani připouštět, že bych něco vážně nezvládala. Děti leccos vydrží. Musí! 😀

Pamatuji si třeba jeden takový den krátce po návratu z porodnice.

Připadalo mi, že ta péče o novorozence je až podezřele snadná – co tři hodiny nakojit, zbytek prospí, klídek, pohoda. A večer mi to došlo – já jsem Jarouška za celý den zapomněla přebalit!

On si z toho nic nedělal, ale já se cítila dost špatně.

A jak se znám, podobných zapomenutí nebo zanedbání ještě může přijít řádka.

Nebo když jsme přikrmovali stříkačkou… Když jsem se toho chopila já, bylo víc mléka na gauči a na dítěti než v něm, takže to dělal výhradně Jára.

Takže tak.

Ale víte jak, důležitý je se z toho nepo….

// EN:

My birth story is very positive and I am so glad and thankful for it.

Contractions started in the night and very fast they were after 4 and than 2 minutes. We went by car to the hospital in Cheb about 2 PM.

Everybody there was very kind to me, very encouraging and the doctor (black African) and the nurse praised me a lot.

My husband was all the time with me and cut the umbilical cord. The birth itself took only about 20 minutes. And it could be faster if I knew how to push!

My babyboy Jaroušek came to world at 5:12 AM. We spend 5 days in hospital because of my lack of milk. But after few days at home it went better and now I am still fully breastfeeding.

Now is Jaroušek four months old, he smiles already, sleeps well (sometimes he gives me even 4 hours sleep!) and I think things flow somehow.

I already work, but not much – two times at weeks I help my husband, one day I work for my German employer. While I am working, my husband is with the baby and feed him with my milk from bottle.

I hope (and wish!) to keep it so easy-going as longer as possible…

Poděl se o článek na Facebooku