Řeším

První dva roky s Jaroušem

Náš Junior v říjnu oslavil dva roky, a vzhledem k tomu, že ani ne za měsíc už nebude naším jedináčkem, tak by nebylo od věci si trochu shrnout, jaké to s ním doposud bylo, protože moje paměť akvarijní rybičky může zanedlouho vypustit i to málo, co si dosud drží. Popravdě, chtěla jsem shrnout jeho první rok už dávno samostatně, ale sami víte, jak to na mém blogu bylo s publikováním. Naštěstí jsem měla alespoň koncept, protože dnes už bych to nedala dohromady asi vůbec.

Naposledy jsem o mateřství psala TENTO post a TENTO o porodu a šestinedělí.

Když občas přemýšlím o mateřství a věku, kdy jsem se matkou stala, říkám si, že nebylo na co čekat, že jsme si prcka mohli pořídit už dávno. To, že člověk nemá vhodné bydlení, úspory, smlouvu na neurčito, jsou často jen neopodstatněné strachy a předsudky. Jenže je mi jasné, že to vidím ze svého úhlu pohledu. Nevím, jaké to je žít z minimální mzdy, případně z takové, která se jí blíží. Jsem v tomhle typický snobský pravičák, protože se domnívám, že pokud nemám obě ruce levé, ochrnutý mozek a jen trochu chci, vždy si můžu najít práci, za kterou dostanu adekvátně zaplaceno. (A než se do mě za tento výrok pustíte, přidám poznámku, že po letech uznávám, že existuje mnoho výjimek, které měly jinou výchozí pozici než já a tam to skutečně může být jinak, a už bych se o tom do krve nehádala. Jenže tento článek není o výjimkách a tak bych byla ráda, aby to tak bylo bráno.)

Třeba my s Járou jsme téměř dva roky bydleli v dost provizorních podmínkách, kam byste dítě přivést nechtěli. Jenže i to byla výmluva – pokud chcete něco změnit, vhodné možnosti si vás začnou nacházet samy.

A že se všeobecně rozhlašuje, že je dítě drahá sranda?

Minimálně první rok života jsem nového strávníka v rodinném rozpočtu téměř nezaznamenala. Přitom právě ten nejútlejší věk platí za ekonomického strašáka, kdy se rodina může ocitnout ve finanční tísni, protože vypadne jeden příjem. Ve chvíli, kdy dítě začne být na výdaje náročnější, tak už běžná matka znovu pracuje – a zde jsme opět u hledání odpovídající práce.

Následující část textu jsem po delším přemýšlení kompletně přepsala, protože na první pokus jsem ze sebe vyblila své nejráznější názory na výmluvy proti rodičovství. Postupně mě totiž začaly napadat příklady, kdy to opravdu v jiných podmínkách a jiným maminám fungovat nemůže (příklady si určitě dosadíte, ale může to být například vícero dětí narozených po sobě, muž, který má časově náročnou práci, babičky bydlící 200 km daleko a tak dále.)

Vezmu to teď ale sobě na míru:

Začnu tím, proč prohlašuju, že nás dítě téměř nic nestálo.

Moje mladší sestra měla první dítě šest let přede mnou, a i když po něm většinu věcí už dávno prodala nebo rozdala, stejně byla u našich rodičů zaskládaná celá půda pytli a krabicemi a všechny ty oblečky by vystačily na trojčata. I ona totiž mnoho věcí dostala po dalších dětných příbuzných. Podědili jsme i její kočár, který byl jak nový. Kolíbku jsem měla půjčenou od kamarádky, stejně tak odsávačku na mléko, monitor dechu od sestřenky, později klasická postýlka byla letitá od Járovo babi, stejně tak jídelní židlička. A když už se něco nutného objevilo, babičky a dědečkové byli celí žhaví nám cokoliv koupit. Plus do toho se mi samy ozývaly kamarádky z vejšky i gymplu, jestli pro prcka něco nepotřebuju…

Před narozením Jarouška jsem pracovala, tudíž jsem dostala mateřskou. Půl roku mi chodily peníze, které se od mé normální výplaty lišily asi o dva tisíce. Po mateřské začala rodičovská, kdy jsem si nastavila ten nejvyšší příspěvek, co šlo. Takže mi chodila zhruba stejná částka, jako byla mateřská, a když jsem o ni žádala, vycházelo to na 13 měsíců. V tomto ohledu ale zkraje roku pozitivně zasáhl stát a rodičovskou navýšil, a tím se mi pobírání prodloužilo do Jaroušových 22 měsíců, tedy o nějaké tři měsíce déle, než jsem původně počítala.

Tu maximální částku jsem si od počátku nastavila pro případ, že bychom měli brzy další dítě – zkrátka, abychom státu zbytečně nic nenechali, protože víme, že co je doma, to se počítá. 🙂
Ze samotného rodičáku, byť jsem ho měla na maximální částku, se ale příliš dobře vyžít nedá. Nebo lépe: nechtěla bych vyžívat jen s ním. Máme závazek v podobě polorozpadlého domu a dáváme ho dokupy bez hypotéky. To bylo možné jen díky tomu, že jsem si i na rodičáku vydělávala. Do dubna 2019 jsem měla v Německu tzv. minijob – brigádu, na které je možné si vydělat maximálně 440 Eur měsíčně. Poté jsem od května dostala smlouvu na poloviční úvazek, a s tak malým dítětem jsem to mohla zvládat hlavně díky tomu, že mi úžasně vyšli vstříc a do kanceláře poblíž Bayreuthu jsem jezdila nejvýše jednou týdně a ostatní hodiny dělala na home office. Korona v tomto ohledu pracovní uspořádání ještě více postrčila a od září 2020 už jsem v Německu fyzicky nebyla ani jednou! Někdy v jiném článku vám povím více o tom, jaké to je a jak s tím bojuju, protože pro někoho tak rozptýleného jako já to občas není úplně ideální, ale jsem neskonale vděčná, že mi někdo dává příležitost to trénovat! 

Jarouš byl tak skvělé miminko, že jsem si nemohla přát nic navíc. Prakticky od návratu z porodnice jsem mohla znovu pracovat, sice ne v původním full time jobu jako učitelka ve škole, ale to jsem si dokázala zařídit jinak – viz odstavec výše.
V nejhorších případech vstával prcek třikrát za noc, jeho standard byl dvakrát, a později už jen jedno probuzení za noc.

Můj muž zvládá péči o dítě úplně výborně, takže když je dítě s ním, nemusím řešit snad nic krom toho, aby snadno našel vše potřebné, případně abych včas oznamovala, že jsem něco přesunula. 
A máme taky jednu často hlídací babičku.

Zde třeba někdo namítne, že když kojí co dvě hodiny, tak malé mimino těžko u někoho odloží.

Já jsem se snažila od samého začátku všechny přebytky mléka odsávat a skladovat v mrazáku. Nebylo to ani příjemné, ani pohodlné, ale stálo mi to za to. Prala jsem se s manuální odsávačkou, poté s elektrickou, abych se po pár měsících dostala k tomu, že jsem je musela používat obě a různě střídat.

Mamka se mě snažila zastrašit, že když malý dostane během mé nepřítomnosti láhev, tak už bude z prsa líný sát. To se ale nijak nenaplnilo a nebýt plánovaného odstavení v 18 měsících, tak asi kojím dodnes!

První slova

Na první slova a vůbec na to, jak se náš prcek naplno rozmluví, jsme se dost těšili, protože jsme tušili, že nás čeká pěkné tóčo. Oba jsme s Járou ukecaní, takže si dovedeme představit, jakým mixem bude náš potomek.
Jeho první oblíbené skoroslovo bylo “agu”. S tím ale někdy po půl roce přestal a dlouho bylo na výsluní “ňamty”. Těsně před prvními narozeninami začal vyslovovat jméno našeho psa – “Dedrrr”. V závěsu potom byla klasika jako mama, tata a baba.

Prvním naučeným signálem bylo pápá, kolem roku bylo oblíbené paci paci.
V 15 měsících se repertoár slov značně rozšířil, nejvtipnější bylo asi heiss (německy horký), které používal na vše, co se mu zdálo nebezpečné. Dále velmi slušně zvládal zvířecí zvuky (haf, brum, jen místo mňau z něj dlouho lezlo mňam) a auta, která dělají brrm.
Když při krmení postřehl zaškrábání lžičky o dno, ihned to komentoval slovem není! Když jídlo došlo, často to komentoval slovem stačí, které pro něj mělo dlouho podobný význam jako není a to nás vždy spolehlivě rozesmálo. (Že jídlo stačí byl totiž jen můj názor na věc.)

No, konec chrlení citoslovcí, i když se trapně dojímám, jen to tu píšu.

Dneska je toho samozřejmě nepočítaně. Kouzelně si zpívá písničky, kdy přitom různě přehazuje a kombinuje texty (Skákal pes, Prší prší, Jede jede mašinka, Šla Nanynka do zelí…). Hrozně ráda bych mu zpívala i něco normálního, než jenom tyhle dětské klasiky, ale nějak nemůžu nic vybrat. Dlouhodobě teď totiž u nás doma jede hlavně klasická hudba, Morricone a tak, a texty Karla Kryla, které mi z českých písniček naskakují nejčastěji, jsou pro prcka trochu ponuré.

V 15 měsících jsem také pocítila nutnost udělat něco se svým nastavením. Rozhodla jsem se totiž více rozšířit svoje vlastní aktivity, především ty tvůrčí, jenže jsem bojovala se silnou frustrací, že mi to není dopřáno.
S malým jsem v té době totiž mohla dělat kdeco – uklízet, prát, vařit, nakupovat a tak dále, ale ne pracovat na počítači. Okamžitě totiž vylezl na tiskárnu, která nám tehdy stála vedle pracovního stolu, a otáčel mi nebo vypínal monitor, snažil se získat myš nebo pleskat do klávesnice. Když si hrál pod stolem, neustále mačkal na PC krabici tlačítko vypnout nebo se mi sápal na klín.

Počítač jsem tedy mohla v klidu používat jen když dítě spalo. A to bylo čím dál tím méně.
Frustraci jsem překonala tím, že jsem to nutkání pracovat pustila. Zkrátka když jsem byla s dítětem, dělala jsem, co chce ono. Když se zabavilo samo a nechalo mě, zvládla jsem si přečíst třeba nějaký článek nebo vyřídit e-maily. Když ale za mnou přišel, musela jsem všeho nechat.

Řekla bych ale, že chvíli to na mě mělo pozitivní vliv: když už jsem svou počítačovou chvilku měla, byla mi o to cennější a na Facebooku a podobných stránkách jsem prokrastinovala snad nejméně za celý život. 🙂  

Řešili jsme jen jedno větší trápení a to bylo škubání vlasů a vousů a drásání obličeje.

Toto téma jsem před nedávnem zveřejnila na svém Instagramu, kam jsem přidala následující fotku, kde mi z copu trčí nově narostlé vlasy.

Byli jsme z toho vážně zoufalí, protože to dělal prakticky pokaždé, když se k nám přitulil, a bolelo to jak čert. Dělal to mě i Járovo a občas babičce, se kterou trávil nejvíce času, takže prakticky těm úplně nejbližším.

Vlasy jsem nemohla nosit jinak než zapletené a obličej a krk jsem měla věčně samý šrám a šlic. Chytrých rad jsem si vyslechla a přečetla spoustu, ale bohužel neplatilo na to nic. Jarouš nám to dělal když měl dobrou náladu, i tu špatnou, domluva ani oplátky s ním nehnuly.

Jak se ale rádo říká, že u malého děcka je všechno jenom období, tak i tohle mělo svůj konec, a to někdy před druhými narozeninami.

Kojení

I to mělo i svůj vývoj. Někdy v 9 měsících Jarouš přestal chtít se kojit přes den. Když jsem to zkoušela, vysmál se mi a kousnul mě. Brala jsem to tehdy jako znamení, že brzy bude úplný konec.

Jenže v 15 měsících začal pít zase víc. Na počátku 16. měsíce jsme utnuli dudlík. To pro mě nebylo snadné, protože o to víc se potom nechával kojit a často jako dudlík, který mu pomáhal s usínáním, používal moje prso. Někdy jsem se to ze zoufalosti snažila suplovat lahví, ale výsledkem byla do rána totálně nacucaná plena.

Protože to ale vypadalo, že prckovi kojení stále vyhovuje a přirozeného odstavení bych se zřejmě nedočkala, naplánovala jsem si, že Jarouše odstavím v dubnu 2020 v jeho roce a půl. Připadalo mi to takové pěkně zaokrouhlené a březen jsem ještě chtěla nechat kvůli případné imunitě.

Pleny a nočník

To je trochu bolavé téma.

Jsem založením fakt líný rodič a co nešlo samo, to jsem tak nějak nechávala plynout. A hrozně se mi chtělo věřit, že když to tak nechám, tak v pravý čas, až prcek dozraje, se všechno odehraje přirozeně hladce a bez námahy.

Do Jaroušových dvou let tak prcka posazovaly na nočník hlavně babičky, protože to pro ně byla dávná automatika. Já sama jsem to dělala tak maximálně jednou týdně, protože buď se prcek šprajcoval a mě připadalo kontraproduktivní ho nutit, nebo jsem byla v časovém pressu kvůli jiným domácím a pracovním povinnostem (dnes už viděno jako totálně domnělých a vedlejších), takže jsem tomu ten čas věnovat ani nezvládla.

Po hromadě rodinných výčitek a hádek jsme na tom někdy na podzim začali všichni pracovat. Zpočátku to znamenalo, že když byl Jarouš ochotný si na nočník sednout, tak jsem seděla vedle něj třeba i přes hodinu a čekala, jestli se vyčůrá.

Trocha snahy se ale vyplatila a dneska je to na dobré cestě, i když stále je cíl – odplenkovat – kdesi v dáli.

Stále se mě ale převážně drží pocit, že naše dítě je obrovská výhra, a nevím, čím jsme si ho zasloužili, když poslouchám jiné příběhy. Všechny ty starosti, co řešíme, mi v součtu nepřipadají až tak podstatné.

Prcek je samostatný, nijak na nás nevisí, na baráku a zahradě je očividně šťastný a můžeme ho bez velkých obav nechat, ať si prolézá všechny kouty. Všechno si chce vyzkoušet a my mu umožňujeme si všechno osahat, takže vypíná sporák, zametá, luxuje, kvedlá vejce, přikládá do kamen, zkouší stříhat nůžkami i míchat maltu.

A já bych byla někdy raději, kdyby ho tolik nebavilo vodit psa na vodítku…

Témat bych tu mohla ještě rozvinout asi ještě spoustu – jak jsme nenastavovali prakticky žádný režim, zdaleka nekoupali každý den, jak to u nás funguje s jídlem, jak už Jarouš najel na pohádky na Youtube nebo jaká jsem já osobně jako matka, ale na to ještě může dojít. Kdyby vás cokoliv zajímalo – jsem tu a odpovím!

Otvírám diskuzi pro vaše výchovné historky – třeba čím vás vaši potomci překvapili, co jste zvládli a nezvládli, s jakými předsudky jste bojovali?

Těším se na vaše příběhy!

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *