V mládí chceme akci, změnit svět, velkoměsto, vše na dosah ruky, a pak od toho začneme utíkat.Jsme unavení a chceme hlavně klid. Bohatství a úspěch už není to nejlákavější. Už nás neláká ani cestování bez hranic, spíše investujeme do útulného kotviště, kde je náš vlastní svět… Možná výše popsaná situace není zrovna váš případ a stále jste ti akční a draví. To je skvělé. Takže tuto úvahu věnuji těm, kteří se ocitli v tom šíleném kolotoči se zaseknutou brzdou jako já a neví, jak z toho ven. Kdysi dávno na gymplu jsem hrála divadlo. Po letech vypráví holčina, se kterou se právě přes divadlo známe, že si byla zahrát se současnou…

V tomto článku jsem chtěla rozebrat přednostně téma mé sebevědomí.Myslím ale, že se to počínaje líčením mých vztahů s muži změnilo na téma sebeúcty, proto se objevují tyto dva pojmy i v titulku tohoto příspěvku. A část jedna proto, že je to opravdu dlouhé povídání, a druhá část bude pojednávat především o tom, jak se z toho snažím dostat ven…Od mala jsem si dost věřila. Pamatuju si, jak se mi ve čtvrté třídě vysmívala děcka z vedlejší ulice, když jsem jim tvrdila, že 100% půjdu na gympl, protože vím, že na to mám. Celé období na gymplu bylo také takovou dobou, kdy jsem si byla jistá, že můj život bude vždy superúspěšný,…

Můj život je v poslední době totálně šílený.A není to jen kombinace faktorů: práce + dítě + oprava domu. Kdyby byla psychika a vztahy kolem v rovnováze a pohodě, nemohla bych si přát hezčí období. Jenže ono není. Dosud jsem se o tom prakticky nezmínila, z tohoto blogu už dávno není můj deníček, naopak články tu jsou spíše jak z nějakého online rádce. Přitom já žádný kvalifikovaný rádce nejsem, jen sdílím věci, na které jsem si přišla. Dlouho jsem doufala, že se věci kolem mě srovnají a usadí nějak samovolně přirozeným vývojem. Jenže se tak nestalo, naopak došlo k nepříjemným gradacím a došlo střídavě k vážným ohrožením jak mého vlastního…