Říjen

Říjen byl krásný měsíc – podzim ve své nejbarevnější nádheře a mě začalo se studiem v Německu něco nového a nakopávajícího. Bylo mi ale celkově fajn na všech frontách… Hodně jsem vyvařovala polévky a pekla lepkavé koláče, s Járou jsem si našli čas na saunu i návštěvy čajovny, trávila jsem čas se svými kamarádkami, proboxovávala se pravidelnými sobotními hodinami tae-ba, poprvé vyzkoušela jógu, absolvovala spousta procházek se psem – zkrátka vyplněný a naplněný čas.

Na začátku října jsem šla v Aši k volbám a cestu do volební místnosti jsem míjela pomník Edvarda Beneše. Dost mě překvapilo, v jak zanedbaném stavu byl, ale zároveň jak krásně ironicky to k všeobecnému nezájmu lidí  o politiku pasuje…
Po pár dnech, když jsem jela kolem, tak již byly stromky zastřihnuté a u pomníku nové kytky, takže to možná í díky těm volbám někoho kompetentního praštilo do očí.

V půlce října překvapivě ještě hrálo počasí, takže jsme v Aši vyrazili na kopec na inlinovou dráhu.

Jára na kolečkových bruslích stál poprvé v životě. Ašská dráha na vrchu Háj rozhodně není nic pro začátečníky, jsou na ní různá převýšení a vzhledem k pokročilému podzimu už také nebyla úplně čistá. Takže jsem se trochu obávala, že Jára proklopýtá jedno kolečko a pak mě prokleje do nejhoroucnějších pekel. Ale vůbec! Hrozně se nadchnul a nakonec jsme tam strávili pěkné dvě hodinky 🙂

Benďovo portrét s muchomůrkou:

Kochala jsem se podzimem u našich na zahradě… (a všechno cvakala jen na mobil)

Začala jsem se dívat na historické dokumenty o druhé světové válce.

Vlastně jsem to nikdy dříve záměrně nedělala. Samozřejmě jsem jich v životě viděla spoustu, ale to když jen tak náhodně běžely v televizi. Těšila jsem se, že v Bayreuthu narazím na nějaké kurzy, které se budou 2. světové válce věnovat, a že tak zažiju onen pohled z druhé strany – tedy Němců jakožto potomků viníků a poražených. Nenašla jsem žádný. Jediný, co se alespoň tematicky blížil, se jmenoval „členové NSDAP v emigraci“. A hned první dokument, které jsem si pustila, mi odpověděl na mou otázku, proč tomu tak je. Němci jsou z tohoto tématu již unavení. Už se v něm šťourat nechtějí.
Na chodbě školy jsem si listovala jakýmsi časopisem pro studenty a tam mezi filmovými tipy visel jeden s podtitulem – “už vás nudí stále stejné filmy o druhé světové válce?”.
K dokumentům jsem se dostala přes knihu – v ašské knihovně jsem si náhodně vypůjčila publikaci s názvem Pronásledování nacistů a při čtení zjistila, že vznikla podle francouzského seriálu Hon na nacisty, který jsem si okamžitě stáhla. Pilotní díl mě ohromil, některé z použitých záběrů jsem do té doby neviděla (ale tedy není to nic pro slabé povahy), ale některé další díly byly slabší, protože detailně rekonstruovaly konkrétní akce proti jednotlivým zločincům a každý dramatičtější okamžik se tvůrci snažili přetvořit do podoby akčního snímku, což bylo místy trochu komické a přifouknuté. Ale jako celek se jedná o skvělé shrnutí výsledků druhé světové války, norimberského procesu i osudů jednotlivých odsouzených viníků. A především zasloužená pocta lidem, kteří se pronásledování uprchlích zločinců dlouhá léta věnovali.
Pak už jsem v tom setrvačností jela a v současné době mám rozkoukaný seriál ze 70. let Svět ve válce… Získala jsem na něj po chvilce googlení  tip jako na jeden z nejlepších. Některé díly mě samozřejmě bavily méně, protože nejsem úplný fajnšmekr ve vojenských operacích, ale musím určitě vyzdvihnout první díl, který i laikům podá srozumitelným způsobem okolnosti nástupu Hitlera k moci a odpoví na spoustu otázek – například na tu, kterou dostávám nejčastěji: jak je možné, že za takovým psychopatem šlo tolik lidí?
A co dokážu ještě ocenit, je hudba u závěrečných titulků, kterou má na svědomí Carl Davis, který složil hudbu mimo jiné i k Pýše a předsudku a ten rukopis je naprosto nezaměnitelný a rozpoznatelný 🙂

Pustila jsem se do šití první halenky. 

Použila jsem návod z knihy Láska na první steh, pěkně se změřila, určila velikost, překreslila střih na papír a vystříhala… Jako materiál jsem použila staré prostěradlo, protože jsem to chtěla opravdu jen zkusit a hlavně zjistit, jak daný střih sedí a zda není potřeba ho nějak výrazně upravit.

Zjistila jsem několik věcí:

•  Ač při šití žehlím jako divá a opravdu se snažím o pečlivost a nezbrklost, tak mi v komplikovaných místech jako třeba v podpaždí, kde se překrývají švy, vznikají různé nevzhledné boule, jak se mi nezadařilo dovést šev do čistého a úhledného konce.  
• Nevyužívám celý prostor přídavku na švy – v plánech je s ním počítáno mnohem šířeji a mě stačí vždycky vést tak centimetr od okraje. Pak si vůbec nejsem jistá, zda mám přídavky ještě nějak sestřihávat. Asi začnu rovnou stříhat užší střihy, protože mi to připadá jako plýtvání látkou.
• Rozžehlování přídavků na švy. Rozžehlit je je někdy opravdu pekelná práce a někdy si říkám proč vlastně, když to stejně zvenčí nepůjde vidět :))
• Nejde mi nabírání! Podle návodu bych měla použít “dlouhé pomocné stehy”, ale těch se mi na mém stroji zatím nepodařilo docílit. Ty, které ušiji, nejdou stáhnout. Musela jsem si tedy látku nastehovat ručně ve třech řadách a nařasit. Bohužel hodně špatně, nepravidelně a nevzhledně… Viz to názorně vidíte na fotce výše. Teď jsem ale dostala radu nastavit největší délku stehu a také hodně snížit napětí. Je fakt, že s napětím jsem si hrát nezkoušela. 
• Opravdu bych si měla začít pouštět videonávody, protože někdy jsem z rozepsaného postupu skutečně zmatená a je to pro mě vysoká matematická.
• Výsledná halenka mi hezky sedí na zádech, rukávy jsou taky fajn, ale jinak je hodně volná a široká. Přemýšlím, že by to mohlo být právě těmi nevyužitými přídavky na švy.

…a právě proto jsem si udělala zkušební model z prostěradla 🙂 I když nosit by se to snad i dalo!  

No a teď už jen vyhlížím první sníh a kurýruju se z prvního podzimního nakřápnutí…
I když doufám, že počasí bude dlouhodobě podobné tomu loňskému, protože v Bayreuthu se cyklistí zima-nezima!