Čím déle se zabývám svou osobností a problémy, které se mi letos extrémně nakupily, tak mám menší potíž o nich nahlas mluvit. Ze začátku jsem byla mnohem zdrženlivější. Sice jsem si poměrně rychle ujasnila, že z toho žádné tajemství dělat nebudu a naopak to budu sdílet naprosto otevřeně s celým světem, ale stejně to zpočátku nebylo jednoduché. Pomohlo mi těchto pár myšlenek: Pokud někomu řeknu o svých starostech a on mě kvůli tomu odsoudí, tak nepotřebuji takového člověka ve svém životě. Dobře pro něj i pro mě. Zatím to nikdo z těch, s kým jsem o tom mluvila, neudělal. Když se svěřím a blízký člověk mi nebude věřit, tak si…

V mládí chceme akci, změnit svět, velkoměsto, vše na dosah ruky, a pak od toho začneme utíkat.Jsme unavení a chceme hlavně klid. Bohatství a úspěch už není to nejlákavější. Už nás neláká ani cestování bez hranic, spíše investujeme do útulného kotviště, kde je náš vlastní svět… Možná výše popsaná situace není zrovna váš případ a stále jste ti akční a draví. To je skvělé. Takže tuto úvahu věnuji těm, kteří se ocitli v tom šíleném kolotoči se zaseknutou brzdou jako já a neví, jak z toho ven. Kdysi dávno na gymplu jsem hrála divadlo. Po letech vypráví holčina, se kterou se právě přes divadlo známe, že si byla zahrát se současnou…

V tomto článku jsem chtěla rozebrat přednostně téma mé sebevědomí.Myslím ale, že se to počínaje líčením mých vztahů s muži změnilo na téma sebeúcty, proto se objevují tyto dva pojmy i v titulku tohoto příspěvku. A část jedna proto, že je to opravdu dlouhé povídání, a druhá část bude pojednávat především o tom, jak se z toho snažím dostat ven…Od mala jsem si dost věřila. Pamatuju si, jak se mi ve čtvrté třídě vysmívala děcka z vedlejší ulice, když jsem jim tvrdila, že 100% půjdu na gympl, protože vím, že na to mám. Celé období na gymplu bylo také takovou dobou, kdy jsem si byla jistá, že můj život bude vždy superúspěšný,…

Můj život je v poslední době totálně šílený.A není to jen kombinace faktorů: práce + dítě + oprava domu. Kdyby byla psychika a vztahy kolem v rovnováze a pohodě, nemohla bych si přát hezčí období. Jenže ono není. Dosud jsem se o tom prakticky nezmínila, z tohoto blogu už dávno není můj deníček, naopak články tu jsou spíše jak z nějakého online rádce. Přitom já žádný kvalifikovaný rádce nejsem, jen sdílím věci, na které jsem si přišla. Dlouho jsem doufala, že se věci kolem mě srovnají a usadí nějak samovolně přirozeným vývojem. Jenže se tak nestalo, naopak došlo k nepříjemným gradacím a došlo střídavě k vážným ohrožením jak mého vlastního…

Nikdy jsem moc netrpěla na kruhy pod očima, ale od porodu asi tak první tři měsíce byly mou permanentní ozdobou. Teď už jsou naštěstí pryč, i když vstávám a (ne)spím pořád stejně. …anebo už je jen nevidím??? Nelíbí se mi na úplně malém miminku infantilní vzory na oblečení. Ono to mimino vypadá tak vážně, zvláště v době, kdy se ještě nesměje! Drobný vzor je ještě v pohodě, ale obrázek medvěda nebo čehokoliv přes celý hrudník, nebo různé ušaté aplikace mi zkrátka připadají směšné. Nejvíc se mi Jarouš líbil v čistě bílé nebo v různých odstínech šedé. Teď, když už se chechtá a řádí s hračkami, už to beru trochu mírněji,…

Jaroušek je na světě čtyři měsíce a nedávno se nás u kamarádky sešla taková pěkná skupinka – šest matek-učitelek. Ač už jsem si myslela, že jsem tlachů o porodech zažila tolik, že další snad pro zachování funkčního uvažování není žádoucí, tak jsem se bavila, poučila i soucítila… Zároveň jsem zavzpomínala i na svůj porod. Doma jsem pak říkala muži, že o něm jdu psát, a on se smál, jestli vůbec mám CO psát – vždyť vše bylo tak bezproblémové a rychlé! Trochu jako kdybyste přelétli shrnutí v učebnici biologie. Ale díky holkám se mi ověřilo, že není radno podceňovat sílu našich přání. Chtěla jsem bezproblémové těhotenství, snadný rychlý porod a…

Štastný nový rok všem!!! Po delší odmlce jsem konečně zpátky i já a snad to nebude jen novoroční výkřik a lá trapná každoroční již předem jasně nesplnitelná předsevzetí. Mám tu v konceptech téměř hotový článek o porodu a šestinedělí, ale ten vyplivnu až někdy příště. Přeci jen už to počkalo tři měsíce, takže to ještě chvíli můžu nechat uležet… Po celu dobu, co to tu vypadá úplně mrtvě, jsem si v teoretické rovině připravila haldu témat, takže teď už jen přemoci ten svůj prokletý time management a častější psaní zařadit do svého běžného života někam mezi přebalování mimina a kuchtění svačin pro pracanty. Nesyslím si žádné výmluvy na mateřství, protože…