Řeším
-
Listopad
…je již sice dávno ouvr, ale já o něm ještě nestihla sepsat pár vzpomínkových řádků.Nevyhovuje mi, že je tu v posledních měsících článků stále méně a méně, když přitom ve mě kypí tolik nápadů a myšlenek, které bych sem chtěla nasázet! Přihodilo se to tak nějak přirozeně s mým celkovým ochladnutím ke světu sociálních sítí a ostatních digitálních světů. Dalo by se říct, že už se jim pro samý život nestíhám věnovat. Dříve jsem se cítila hrozně rozlítaná a uspěchaná, pokud jsem někde musela posedět či nějakému praktickému úkolu věnovat více času, než mi připadalo zdrávo. Na návštěvě u našich jsem nervózně poposedávala na gauči, při vaření oběda jsem myšlenkami popoháněla…
-
Bayreuth a nástěnka cílů
I té nejoptimističtější duši občas zastagnuje akumulátor a pozastaví se nad svým snažením.Každý je někdy energeticky v mínusu, a pak se často ptá sám sebe, k čemu se snaží a proč to všechno vůbec dělá.Nebo je takovou otázkou úplně zaskočen!Pro takové situace není na škodu si vytvořit plánek, manuál či seznam cílových položek. Takový dlouhodobější to-do-list. Diáře máme plné úkolů a povinností na každý den a podle rad chytrých motivačních příruček si některé večery před spaním poznamenáváme, co se nám povedlo. Kocháme se odfajfkovanými položkami (ano, přiznávám, začínají se mi v Keepu kupit, protože některé nejsem štonc úplně vymazat, jako by připomenutí toho, že je mám za sebou, něco dokazovalo!)…
-
Říjen
Říjen byl krásný měsíc – podzim ve své nejbarevnější nádheře a mě začalo se studiem v Německu něco nového a nakopávajícího. Bylo mi ale celkově fajn na všech frontách… Hodně jsem vyvařovala polévky a pekla lepkavé koláče, s Járou jsem si našli čas na saunu i návštěvy čajovny, trávila jsem čas se svými kamarádkami, proboxovávala se pravidelnými sobotními hodinami tae-ba, poprvé vyzkoušela jógu, absolvovala spousta procházek se psem – zkrátka vyplněný a naplněný čas. Na začátku října jsem šla v Aši k volbám a cestu do volební místnosti jsem míjela pomník Edvarda Beneše. Dost mě překvapilo, v jak zanedbaném stavu byl, ale zároveň jak krásně ironicky to k všeobecnému nezájmu…
-
Bayreuth – malé srovnání
Celý Bayreuth je jedna velká placka, jen já musím vyhmátnout bydlení na jediném kopci! V Aši jsem žila téměř 20 let na krpálu a na dalších pak v Plzni a v Ústí, takže je mi to asi souzeno. Ale zatím se na tom snažím hledat pozitiva. Holt až se budu každý večer trmácet s koloběžkou nebo pěšky do kopce domů, tak si na finálním půlkilometru trochu zpevním zadek. Ale jinak je to idylka – pod kopcem teče říčka směrem do centra a podél ní vede pohodlná cyklostezka. Okolí je plné malebných domků obklopených zahrádkami. Zjistila jsem, že ač na mapě to vypadalo vzdáleněji, všechno zásadní mám pěkně při cestě –…
-
První týden na Uni Bayreuth
Konečně jsem v Německu a cítím se být plně aklimatizovaná na školní prostředí. Ne tedy že bych byla z univerzitního prostředí vytržená kdovíjak dlouho, ale být zase na té studující straně barikády je paráda. V mém věku a po letitých zkušenostech už to sice není ten panensky vyjukaný zážitek, ale něco na tom je. První týden “školy” byl ve znamení welcome weeku. Podle výsledků německého testíku, který jsme si udělali doma přes internet, nás rozdělili na skupinky asi po 15 lidech a každou vedl jeden místní student, který povyprávěl co a jak a zodpovídal naše dotazy. Docela zajímavé bylo, že hodně těchto z 95% studentek bylo ruského původu a samy…
-
Září
Letošní září bych mohla rozdělit na dva samostatné měsíce, protože v něm proběhl tak moc radikální předěl… Přelom srpna a září mě zastihl na výjezdní poradě našeho oddělení v Ostrově u Tisé. Pro mě srdeční záležitost, protože je to mé oblíbené místo a lepší jsem si pro symbolickou rozlučku nemohla přát. Rozloučila jsem tam tak nejen se svojí prací, v silném koncentrátu jsem předala většinu svých zkušeností, ale také jsem tam měla asi poslední možnost se vidět a popovídat s koordinátory z jednotlivých fakult naší univerzity…A i když už se mi čas nemilosrdně stříhal, stejně jsem do poslední chvíle nedokázala přemýšlet a mluvit jinak než “o našem Erasmu” a o…
-
Život podle designu
V minulém článku, kde jsem nakousla, jak se peru s motivační literaturou, jste se dozvěděli, že první takovou knihou, která ke mně přilétla, byl před více než rokem Život podle designu od amerického kouče Toma Ferryho. A že to celé byla jedna velká náhoda, protože jsem si myslela, že se jedná o rady, kterak si doma naprosto úžasně rozestavět nábytek! :)) Hned první stránka mě vyvedla z omylu, ale rozhodla jsem se tomu dát šanci. Nic se přeci neděje náhodou, že? Nepozdávalo se mi jen, že autor je koučem realitních makléřů, takže ode mne na hony vzdáleno. Ale zase: co dám za zkoušku? Kdoví, třeba se někdy začnu zajímat o…
-
Motivace I.
Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že budu číst motivační literaturu a uvažovat o malování grafů svých pokroků, tak bych se asi od srdce zasmála. Znala jsem holčinu, která měla svou knihovnu plnou takových knížek, a to ve mně zaselo první pochybnosti o jejich funkčnosti, protože žila přesným opakem toho, co knihy slibovaly…Navíc mám načteny desítky článků o tom, jak motivační literatura samospastitelná není a jen přečtení knihy ještě nikdy nikomu život nezměnilo. Při jejím čtení vás obsah nakopne, uvědomíte si, co děláte špatně a co byste mohli dělat jinak, pak o tom pár dní možná ještě přemýslíte… ale pak se potichoučku polehoučku váš život vrátí zpět do…
-
Don Miguel Ruiz – Čtyři dohody
Tuhle útlou knížečku jsem přelouskala během měsíce a dozvěděla se zase několik tipů, jak udělat svět příjemnějším místem k žití. Čtyři toltécké dohody zní takto: nehřešte slovem, neberte si nic osobně, nevytvářejte si žádné domněnky a dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Jednoduchý recept na štěstí – na první zdání. Na druhé už to tak snadné není. Nehřešit slovem se snažím už několik let – kdysi jsem psala článek, jak se člověku uleví, když se přestane obklopovat špatnými lidmi a přestane pomlouvat. Nejsme dokonalé bytosti, ne vždy to jde uhlídat. Drbání ostatních se někdy jen těžko vyhneme, zvlášť v partě kamarádek. Ale když už, tak ať jsou to hlavně pozitivní věci,…
-
Srpen
Tak – a už je ze mě stoprocentní Ašanda.Ve čtvrtek jsem skončila v práci, v pátek ráno jsme s Járou naložili do našich dvou Hond zbytek mých věcí (nakonec nedalo moc práce se na poslední chvíli rozhodnout, že několik větších kusů v Ústí prostě nechám a do budoucna se obejdu bez nich… popravdě se možná obejdu bez 98% svých věcí!) a po příjezdu do Aše a vybalení všech krámů skončila jedna etapa. A celkem vzato symbolicky skončilo i léto, protože právě až do toho pátku jsme si ještě užívali tropických teplot.Nemáte pocit, že těch posledních 14 dní bylo krásnějších než celé letošní léto dohromady??? Ale ten skok ze třicítky na…