Příběhy z vily Stein

Poslední týdny (i když… už to můžu začít počítat na měsíce) se v mém životě událo několik zásadních věcí. Natolik zásadních, že jednoduše řečeno, nic už nebude jako dřív. A já se na to všechno setsakramentsky těším! Dosud se mi dařilo to hlavně na těch internetech držet pod pokličkou a neventilovat do všech směrů. Možná proto, že se na zbůhdarma vypuštěné vychloubání ani nenašel čas! Prakticky to proběhlo tak, že potom, co jsme s mým mužem několik let dost pokulhávali ve vzájemné komunikaci a plánování, tak jsme si jednoho dne řekli, že teď už to takhle fakt dál nejde a už doslova musíme mluvit a jednat. A spustilo to lavinu,…

To slovíčko současní v názvu článku ale neberte doslova. Jak se mě totiž něco chytne, lítám v tom dost dlouho. Klidně rok a půl. Pak přijde něco dalšího a za čas se můžu zase vrátit a jet si v tom znovu a znovu. Povědět vám něco o tom, co poslouchám, mi připadá hodno pozornosti z několika důvodů – za prvé zase poznáte o něco blíže mě a zjistíme, že možná máme nějaké společné chutě, za druhé třeba objevíte pro sebe něco nového, protože už dávno si říkám, že nikdo nemůžeme znát všechno a to co jiní považují za nejznámější věc na světě, která je provází odedávna, pro někoho to může…

Valentýnskou středu, kdy jsem publikovala svůj sáhodlouhý článek o školství, měl můj blog páté narozeniny.Je to už vážně tak dlouho? Musím se Vám přiznat, že za ty roky si docela často listuji nazpět svými starými články (často na základě statistiky v Googlu, kde mi to hlásí, kolik lidí kliklo na jaký článek) a většinou se nad nimi pousmívám – v drtivé většině jsem totiž názor na danou věc nezměnila, a tak bych na nich nevylepšila ani slovo (i když občas mi to nedá a objevený překlípek zpětně opravím).Za ty roky jsem si “vypěstovala” (to tedy zní!) čtenářskou základnu asi pěti věrných lidí, kteří o sobě dávají vědět, a možná ještě…

To jsem se takhle jednou zamyslela nad tím, jak bezradná si občas připadám ve své praxi ve školství, až jsem nakonec z gruntu zhodnotila studijní programy, kterými jsem prošla.No a jako vždy mě ty úvahy dostaly i někam dál a třeba se mnou na toto téma někdo rád podiskutuje! Možná je to i kvůli oné komplikovaně přijímané inkluzi, ale všimla jsem si, kolik učitelů si nyní ke své aprobaci ještě dodělává speciální pedagogiku. Při klasickém oborovém pedagogickém studiu jsme ji jako předmět měli jeden semestr hodinu a půl týdně a ještě jen suché teorie (telefonní seznam poruch) a největší problém u zkoušky bylo napsat ve slově dyslexie správné y (to…